Může někdy vyhrát volby národovecká strana?

David Khol | 25.1.2011

Na český parlament se mnozí lidé dívají všelijak – a mnozí spíše kriticky. Jeden kritizuje to, jiný zase ono – těch důvodů pro kritiku by se našla celá řada. Za určité negativum člověk vlasteneckého, národoveckého cítění může vnímat i to, že v českém parlamentu není jediná strana národního typu, s národním programem. Je to možná trochu smutný pohled. Lze v ČR vytvořit stabilní národní stranu?

Dělnická strana

Je v české politice prostor pro národoveckou stranu?

     Na český parlament se mnozí lidé dívají všelijak – a mnozí spíše kriticky. Jeden kritizuje to, jiný zase ono – těch důvodů pro kritiku by se našla celá řada, našlo by se i řada prvků systémově špatných. Za určité negativum člověk vlasteneckého, národoveckého cítění může vnímat i to, že v českém parlamentu není jediná strana národního typu, s národním programem. Je to možná trochu smutný pohled. Pravda, i některé ze stávajících parlamentních stran mají ve svém programu určité národovecké prvky – lze hovořit o ODS, která svého času do značné míry vcelku vhodně hrála na národoveckou strunku. Obdobně se tak lze vyjádřit o ČSSD, u které mini-málně část členské základny je tvořena lidmi s přirozeným národním, vlasteneckým cítěním. Ale bohužel pro tyto státostrany, ovlivněné kmotry, lobbingem a dalšími nešvary je typické, že toto téma vytáhnou vždy před volbami, kdy potřebují sehnat několik nerozhodnutých voličů a jakmile je po volbách, tak na své sliby velmi rychle zapomenou. Je přirozené, že právě tento stav musí štvát každého národovce a vede k neustálému hledání alternativ. Pokusů o vytvoření strany národního typu zde byla celá řada. Jejich výčet by byl velice dlouhý, ale zároveň tak trochu smutný. Žádné z těch stran se nepodařilo dosáhnout relevantního úspěchu o získání parlamentních pozic ani nemluvě. V mnoha případech se těmto stranám nepodařilo sestavit kompletní kandidátky, což je tak trochu ostudné, když to dokázaly i některé miniaturní středové strany (DL, STOP). To bylo do značné míry způsobeno i nepříznivými okolnostmi vnějšími – omezený mediální prostor, v mnohých případech i nešťastné působení různých figurek nasazených jak konkurenčními velkými politickými stranami, tak i BIS a dalšími státními orgány. Ale za mnohé si mohou i přímo samy tyto politické strany, které často vršily jednu chybu za druhou a proto mnohdy nevydržely do dalších voleb.

Národovci, poučme se z chyb!

     Má-li zde nějaká národovecká strana uspět, měla by se poučit alespoň z těchto bývalých chyb, které u národoveckých stran vedly nejen k neúspěchu, ale postupně i k jejich zániku. Neuspěl pokus obnovit tradiční české národovecké strany – Národně demokratickou stranu a Českou stranu národně sociální. Národní demokraté i přes velice slibný začátek a určitou euforii ne-dokázali překonat svou počáteční fázi a přeměnit se ve standardní politickou stranu. Již od svého počátku byla strana až příliš rozdělena do dvou či spíše tří táborů, které nepřinášely ani tak nějakou politickou koncepci jako spíše prosazování svých představitelů. Vzhledem k omezené členské zá-kladně se tento bratrovražedný boj ukázal jako smrtící – strana sice několikrát dokázala sestavit kandidátky, ale nikdy nedosáhla úspěchu. zahleděna do svých vnitřních problémů prezentovala se pouze různými extrémistickými pokřiky - a pro faktickou, věcnou politiku již nezbýval čas. Strana proto de facto zanikla a i když se několik jedinců i nadále snaží o práci na tomto poli, jejich per-spektivy jsou prakticky nulové. Obdobně tak skončila i další tradiční strana – Česká strana národně sociální. Strana ač byla zdánlivě velmi dobře vybavena ( početná členská základna, celorepubliková struktura, hmotné zabezpečení), nedokázala ani částečně navázat na odkaz prvorepublikových národních socialistů. ČSNS byla a dosud je determinována svou národněfrontovní minulostí, která ji do značné míry pokřivila. Strana si přinesla do demokracie členskou základnu, zděděnou z minulého režimu, která možná zaujala svojí kvantitou, nikoliv však kvalitou. Vysoce problematickým se ukázal i zděděný aparát, který se obával o své pohodlí a kterému spíš vyhovovalo to, když strana nefungovala. onen rozpor mezi lidmi národněfrontovní orientace a lidmi orientujícími se spíše na tradice udržované exilem byl prostě až příliš velký – strana se tak stávala čím dál nečitelnější, což spolu s ekonomickým krachem vedlo až k jejímu zániku. Dnes zde fungují sice hned dvě strany snažící se navázat na tento odkaz, je ale zřejmé, že nedokáží překročit svůj vlastní stín a jejich reálná politika je jen opakováním starých chyb. Lze tedy říci, že i když strana i nadále bude nějakým způsobem fungovat, její šance na dosažení reálného úspěchu jsou minimální.

Petra Edelmanová a Národní strana

     Stejně tak neúspěšně skončily i různé pokusy o založení nové, národovecké strany „ na zelené louce“. Těch pokusů bylo až neuvěřitelně mnoho, za nejvážnější lze označit Národní stranu. I ta z počátku působila velice nadějně a perspektivně. Strana disponovala celou řadou zajímavých osobností, které se tématu národa dlouhodobě věnují (je ale typické, že právě tyto osobnosti byly spíše upozaďovány), byla poměrně dobře programově disponována a za pozitivum bylo považováno i určité finanční krytí. Strana se ale postupně stávala spíše platformou ambiciózní, poněkud exhibici-onistické Petry Edelmanové, která si okupovala veškerý mediální prostor a díky tomu jí nezbý-val ani čas na reálné řízení strany. Problematickou se stávala i reálná politika strany, která čím dál více upadala do extrémismu a populismu, díky čemuž spíše odpuzoval, místo aby přitahovala, což vedlo i k odchodu celé řady kvalitních členů. Strana se chybně profilovala ekonomicky jako až ul-trapravicová, což je v rozporu s českou národní tradicí. Strana navíc nevěnovala dostatek pozornosti svému vlastnímu rozvoji, opomíjela členskou základnu, kvůli čemuž se postupně ani neúčastnila voleb a de facto zanikla.

Jaká by měla tedy národovecká strana být?

     Lze tedy v České republice vytvořit skutečně kvalitní, plnohodnotnou národoveckou stranu a učinit z ní reálnou politickou sílu? Pro dosažení daného cíle je tedy minimálně poučit se z chyb těchto (a dalších) stran. těch chyb a omylů byla celá řada, lze pojmenovat aspoň některé. Je zřejmé, že taková strana musí být mnohem šířeji, komplexněji pojatá, nesmí se spoléhat pouze na národovectví, byť i ono samo představuje velmi silnou ideu. Strana se musí stát skutečně národní – a k tomu nestačí pouhé proklamace či jen pokřikování vlasteneckých hesel. Dá se říci, že právě na to jsou dnes voliči díky svému zklamání spíše alergičtí – a žádají spíše konkrétní, věcnou politiku. Nikoliv pouhá proklamace vlastenectví, ale konkrétní, dalo by se říci masarykovská práce pro národ – to je to, co může voliče (a zejména voliče národovecky orientované) zásadně oslovit. Důležitým je proto program, ve kterém strana jasně deklaruje, co si pod pojmem národovecká politika představuje v reálné politické praxi a jak chce řešit konkrétní společenské problémy. Tento program nesmí být příliš rozsáhlý, na straně druhé musí být konkrétní a velice dobře propracovaný – zejména v oblasti ekonomické. Lze předpokládat, že v různých debatách bude proti straně stát velmi dobře připravený, argumentačně vybavený soupeř – liberální ekonom. I na tento střet je třeba být dobře připraven – a to nejen programem obecným, ale i programem pro jednotlivá odvětví státní správy. Výrazným pozitivem bylo by získání byť níže postavených odborníků jednotlivých resortů. Zásadní je i celková koncepce takovéhoto programu, jeho konstrukční filosofie. Takovýto program nesmí stát pouze na kritice, nesmí být negativistický, oportunistický. Co nejvíc v něm musí být pozitivismu a tedy i obdobně laděných témat, která navíc mohou být i nosnou ideou. Výborným tématem může být navýšení výdajů na kulturu, když v současné době výdaje na kulturu klesají a přitom kultura je jedinečným výrazem národa jako takového! Obrana specifické národní kultury je tak velkým tématem pro každou národoveckou stranu –a navíc toto téma je dnes prakticky nevyužíváno velkými stranami. Toto téma může být navíc i výrazem ekonomického programu strany (oprava památek = vyšší příliv turistů a tedy i vyšší příjmy státního rozpočtu, ale i obcí), může navíc do strany přilákat celou řadu osobností kulturního světa, které navíc mají často velký voličský poten-ciál, který může být značným přínosem pro stranu jako takovou. Zkušenosti ukázaly, že na národovecké a politické scéně vůbec není prostor pro extrémní pravici, ale ani pro extrémní levici (tu ostatně představuje dnes KSČM), o to větší prostor je pro politický střed. Politický střed je mnohými politology zpochybňován, je ale zřejmé, že má-li zde uspět nějaká středová strana, pak musí být vhodně myšlenkově, programově vyprofilovaná. Takovouto profilací může být právě národní idea – a tento fakt platí i obráceně. Pro národovce se tak nabízí dnes politický střed, který navíc není plně obsazen. Dle mnohých odhadů tento střed prezentuje až 3-5% voličů – již to je hodnota, ze kterou má smysl bojovat. Adekvátně tomu musí být přizpůsobena rétori-ka strany, která nesmí být populistickým křiklounstvím typu Edelmanová.

Suverenita a Jana Bobošíková..

     Takováto politika, dnes prezentovaná Suverenitou Jany Bobošíkové sice oslovuje věčné nespokojence, kterých je ovšem relativně málo a jsou vysoce nestálí. O to více tento styl odpuzuje středového voliče, který dnes de facto nemá koho volit –a který představuje mnohem širší voličské spektrum. Lze tedy spíše volit ré-toriku umírněnosti, věcnosti, zaměřenou na skutečné řešení faktických problémů České republiky (bohužel jich je více než dost). Častou chybou mnohých národoveckých stran bylo jejich stylizování do pozice antisystémové, všekritizující a vše odmítající opozice. Mnohé strany se tak dostávaly do pozice obhájců komunistického režimu, což pochopitelně mnohé spíše odpuzovalo. Takovouto politikou si ovšem národo-vecké strany většinou znepřátelily všechny ostatní strany včetně stran velkých, které se proti nim začaly bránit. Ukázalo se, že takovému tlaku nedokáže odolat ani strana disponující určitým krytím (ČSNS, NezDem). Minimálně jako taktičtější se proto jeví spíše umírněná, věcná politika a tomu odpovídající rétorika, upozorňující na konkrétní kauzy těchto stran a nikoliv útočící na strany jako takové. Je třeba si uvědomit, že i když strana uspěje ve volbách, její výsledek bude pouze omezený (6-7% hlasů, což odpovídá 6-15 poslancům) a tak jako tak bude muset s ostatními stranami spolu-pracovat. Spolupráce se stranami typu TOP 09 je přirozeně nesmyslná, ale dá se říci, že řadu společ-ných témat se dá najít jak s ODS (eurorealistická politika, národní zájmy), tak s ČSSD (sociální smír, sociální stát atd.). Ostřejší politiku a rétoriku lze proto použít až po získání dostatečně silných, pokud možno parlamentních pozic. Principiální chybou u národovecké strany by byla její vyhraněně pravicová ekonomická orientace, jak ukázal příklad zejména Strany svobodných občanů a do jisté míry také Národní strany. Zejména v případě SSO je zřejmé, že její neoliberalistický koncept je naprosto nerealistický, jeho praktická proveditelnost je kritizována ostatně i lidmi pravicové orientace. Je navíc zřejmé, že realizace tohoto programu by představovala zchudnutí značné části českého obyvatelstva – a zejména pak faktic-kou likvidaci nižší střední třídy, která je přitom povětšinou nositelem národní ideje. Tento faktor je ostatně zřejmě hlavním důvodem neúspěchu SSO, která přitom disponuje poměrně dobrým záze-mím ( solidní členská základna, několik výrazných osobností, určité ekonomické krytí). Naopak vhodným východiskem pro národoveckou stranu může být dobrý sociální (nikoliv socialistický) program, zohledňující sice ekonomickou realitu (důraz na dobré hospodaření státu, snaha o snížení státního dluhu, efektivita státem kontrolovaných firem), ale kladoucí hlavní důraz na soudržnost, solidaritu a tedy i ideu sociálního státu ( na rozdíl od socdem. koncepce ovšem umírněného a realis-tičtějšího). Právě toto může být vhodně prezentováno jako skutečná národní politika, odmítající marxistický boj chudých proti bohatým, ale i neoliberalistický koncept nekontrolovaného individu-alismu, představující v praxi mnohdy boj bohatých proti chudým. Tedy hledání nikoliv toho, co obě skupiny/třídy rozděluje, ale spíš toho, co je spojuje (příslušnost k národu a k jeho přirozeným tradi-cím) tak může být skutečným reálným, ale i ideovým výrazem národovectví. Odmítnutí současné politiky, kdy levicové a pravicové strany se střídají u moci, násilně prosazují reformy, které jsou při-tom následující vládou zase rušeny, pak může národovecké straně získat i širokou veřejnost. Obdobnou principiální chybou některých národoveckých stran (Národní prosperita, NSJ, ČNDS) je odmítnutí parlamentní demokracie jako takové, což tyto strany vedlo k neúčasti ve volbách (a nebo jen omezeně). O parlamentní demokracii lze mít sice pochyby (je otázka, zda mají být prezen-továny), stále ale platí ono Churchillovo heslo, že prozatím nikdo nic lepšího nevymyslel. Cestou není ideál demokracie odmítat, ale spíše naplňovat. Strana, která se neúčastní voleb nemá smysl – a jak se ukázalo, postupně se mění spíše v sektu.

Akce D.O.S.T! Správná cesta?

     Cestou proto není halasné vykřikování na protestních akcích typu D.O.S.T., ale spíše soustředění všech sil a prostředků ( které jsou vždy spíše ome-zené, zvláště ve srovnání s velkými stranami) na volby a jejich přípravu. Lze proto využít všech možností, které demokracie nabízí – a proto zůčastnit se všech možných voleb – a to jakýchkoliv. Zkušenosti ukázaly potřebu mít zcela zaplněné kandidátky – to může být problémem, i ten je ale zvládnutelný zapojením nezávislých osobností, různých místních sdružení, případně i známých atd. Dosažení byť jen omezeného úspěchu pak může být vhodným výchozím bodem pro volby další. Velkou pozornost je třeba věnovat pozornost volbám senátním, ve kterých dokázaly dosáhnout úspěchů i malé strany a hnutí, případně jednotlivé osobnosti – již dosažení několika mandátů pak může stranu proměnit v relevantní politickou sílu. Stejnou příležitost představují volby komunální, ostatně zkušenosti i mnoha jiných politických stran ukázaly, že pokud si politická strana nedokáže získat své zastoupení v komunální politice, postupně jen ztrácí. Získání různých místních nezávislých osobností je ostatně důvodem, proč vhodnější je spíše umírněná rétorika, která neodpuzuje – místo hloupých populistických, negativistických hesel. stejné pak platí především pro krajské volby, které s volbami senátními představují další výraznou příležitost, která – jak ukazuje příklad ČSSD – může být navíc vhodně využitelná i v celostátní politice. Výrazným faktorem je i to, že komunální a především krajská politika může vyprofilovat celou řadu osobností, využitelných pak i v parlament-ních volbách. Zde lze jen připomenout, že příští krajské volby jsou již za necelé dva roky – a velké strany již nyní se připravují a sestavují kandidátky.

Potřebuje Česká republika národoveckou stranu?

     Mnohými je potřeba takové strany zpochybňována – a často je poukazováno na to, že politických stran je až dosti a občan si tedy má co vybrat. Je ale otázkou, zda si může vybrat ze stran, které skutečné problémy mnohdy spíše ignorují, místo aby je řešily. Mnohým lidem zde navíc strana národ-ního typu prostě chybí – jen jsou unaveni těmi různými nezdary národoveckých stran, plynoucími z jejich nevhodné politiky a prezentace. Národovecké strany je zde přitom potřeba možná více než jindy. Celý současný svět prodělává celou řadu změn, které ještě před nedávnem mnozí nečekali. Došlo k nástupu mezinárodního, často islamistického terorismu – a dosavadní zkušenosti jen ukazují, jak složité je proti němu bojovat. Dochází k mohutnému posilování různých mocností typu komunisti-ké Číny, ale i různých nedemokratických států s protizápadní rétorikou, jakým je např. Irán. Tato situace zaskočila především Evropu, postiženou rozsáhlou krizí ekonomickou, ale i politickou a etickou. Týká se to bohužel i České republiky, která je do značné míry politicky rozdělena – a ve které se čím dál více projevuje určitá apatie a vnitřní exil značné části obyvatelstva. Tato společen-ská skupina navíc představuje obrovský potenciál, který vůbec není využit! Právě náprava tohoto stavu a pozdvižení ducha národa je tak pro každou národní, národoveckou stranu nejen velkou příležitostí, ale také osobnostní výzvou.

 

Rubriky

Newsletter

Chcete-li být zdarma informováni o novinkách a článcích, vložte svůj e-mail.

POLITIKA.CZ POLITIKA.CZ Společensko politický online magazín

Politika.CZ Kontakt | RSS | Odkazy

Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu redakce je zakázáno kopírování a nedovolené šíření veškerého obsahu serveru!
Redakci můžete kontaktovat na email: politikacz@centrum.cz, nebo využít kontaktního formuláře.

ISSN 1803-6562