Jemen jako strategický hráč?

David Khol | 28.1.2010

Současné nepokoje, přecházející místy až do stavu otevřeného konfliktu připoutaly částečně pozornost světa k dnešnímu Jemenu, zdánlivě malého zapomenutého státu arabského poloostrova. Jemen, dalo by se říci, že to je stát protikladů a paradoxů. Na straně jedné krásná, historická země se spoustou úžasných, turisty dosud opomíjených památek, které jakoby přicházely z neznámých, dávno zapomenutých světů.

Jemen

Jemen a nepokoje v ulicích

     Současné nepokoje, přecházející místy až do stavu otevřeného konfliktu připoutaly částečně pozornost světa k dnešnímu Jemenu, zdánlivě malého zapomenutého státu arabského poloostrova. Situace zde je i geopoliticky možná vážnější, než si zatím sami připouštíme. Současné dění v Jemenu bohužel nepřitáhlo k sobě až příliš mnoho světové pozornosti – třeba i kvůli krizi kolem iránského jaderného programu, která probíhá již delší dobu s různou intenzitou. Částečně je to i proto, že Jemen vždy stál částečně ve stínu svých sousedů, zejména bohaté Saúdské Arábie či Spojených arabských emirátů. Ale snad právě díky této absenci světového zájmu se Jemen stal zemí, která začíná hrát strategickou roli v celé této tolik sledované oblasti.

Jemen je stát protikladů a paradoxů

     Jemen, dalo by se říci, že to je stát protikladů a paradoxů. Na straně jedné krásná, historická země se spoustou úžasných, turisty dosud opomíjených památek, které jakoby přicházely z neznámých, dávno zapomenutých světů. Na druhé straně obrovská chudoba převážné většiny obyvatelstva. Na jedné straně značné nerostné, především ropné bohatství – a na straně druhé nevýkonná, neefektivní ekonomika, příznačná obrovskou nezaměstnaností a celkově nízkou produktivitou. Na straně jedné alespoň formálně fungující parlament coby klasický prvek demokracie, a na straně druhé již téměř dvacet let trvající autoritativní vláda prezidenta Alí Abdulláha Sáliha. Dalo by se říci, téměř zázrak, že se stát dosud zcela nerozložil.

Jemen příkladem

     Jemen jako takový je klasickým příkladem, že pro rozvojovou zemi pouhé surovinové bohatství nestačí, není-li provázeno patřičnými politickými reformami. Stát jako takový přežívá jen díky poměrně rozsáhlému ropnému bohatství, které je ale nižší než v mnohých okolních státech. Státní management ale nedokáže toto bohatství náležitě využívat, většina prostředků se ztrácí díky rozsáhlé korupci, neuváženým a neproduktivním výdajům, značné procento veřejných výdajů spotřebuje nafouklá státní administrativa. Mnohé finance ovšem směřují do armády, která se díky tomuto přísunu financí může brzy stát strategickým faktorem oblasti.

Současný Jemen

     Současný Jemen se svou vojenskou silou nemůže rovnat např. Saúdské Arábii, proslulé obrovskými vojenskými výdaji a odvážnými akvizicemi, přesahujícími již podobné akvizice zavedených mocností. Tato mnohdy až ultramoderní technika ovšem mnohdy ani není patřičně využívána, jak ukazuje i případ nákupu moderních tanků Leclerc, přičemž i pro již zavedené tanky M-1 Abrams se nedostává vycvičených posádek. Jemenské nákupy jsou výrazně nižší, ale v mnohém umírněnější a pragmatičtější, jak ukazuje třebas příklad modernizovaných letounů Mig-29 či plánovaná akvizice výkonných SU-27. Díky tomu je zde k dispozici armáda sice relativně malá (cca 65000vojáků v činné službě), disponující ovšem značnými vycvičenými zálohami a silně podporována tradičně militaristicky, vojensky smýšlejícím obyvatelstvem, jehož ochota k vytvoření silné armády je nesrovnatelně vyšší než např. v evropských zemích. Navíc i mezi civilním obyvatelstvem je obrovské množství zbraní – údajně největší na světě. To vše dohromady vytváří potenciál, který může být nebezpečím pro celý region.

Chybné sloučení bývalých jemenských států

     Celá současná krize ukázala, jak chybným bylo sloučení dvou bývalých jemenských států, severního Jemenu (Jemenská arabská republika) a jižního Jemenu (Jemenská lidově demokratická republika). Každý z těchto států i přes zdánlivou blízkost obyvatelstva představoval zcela specifický kulturně politický celek. Jižní Jemen, označovaný mnohými za marxistický (ve skutečnosti spíše národně socialistický, zdůrazňující specifičnost svého socialismu, nicméně orientující se v zahraniční politice zejména na bývalý Sovětský svaz, což ovšem byla především taktická nutnost a nikoliv nějaké programové zacílení), byl vždy jiný než sever – mnohem světštější, otevřenější a dalo by se říci liberálnější. Oproti tomu severní Jemen byl uzavřenější, nábožensky fundamentalistický a mnohem víc rozdrobenější do kmenových společenství, která jen málokdy našla společnou řeč s ústřední vládou. Tyto spory čas od času přerostly v ozbrojenou šarvátku, v tomto směru dnešní situace není žádnou novinkou. Zarážející je ovšem rozsah těchto střetů, které již přerůstají v občanskou válku, potenciálně ohrožující i okolní země.

Soukromé armády v Jemenu

     Početné soukromé armády vyzbrojené nejen pěchotními, ale i protitankovými a protiletadlovými zbraněmi, armádní letadla bombardující bohužel i civilní cíle, rozsáhlé oběti na obou stranách a naprosto nepřehledná situace, kdy jeden kmen bojuje proti druhému, oba společně proti vládním vojskům, do bojů se již zapojivší i saúdskoarabská armáda – hrůzný obraz, který ukazuje, že mnohými předvídaná občanská válka již vlastně dávno začala. Jelikož boje i nadále pokračují s různou intenzitou, dá se předpokládat, že konflikt bude pokračovat i nadále a jeho nebezpečnost pro okolí bude čím dál hrozivější.

Vyhrocená situace v Jemenu

     Situace může dospět až k úplnému rozkladu státu, jeho rozdělení. Dá se předpokládat, že minimálně u několika severních provincií dojde k pokusu o oddělení a vytvoření samostatného státu, ať už pod jakýmkoliv názvem a ideologií. Pokud dojde k odštěpení byť jen jediné provincie, může následovat dominový efekt (známý kupř. z bývalé Jugoslávie). Separatistické tendence budou následovat i v dalších částech země – a je vysoce pravděpodobné, že dojde opět k pokusu vytvořit znovu i samostatný Jižní Jemen. Za takovéto situace, tváří v tvář absolutnímu rozkladu může dojít k prudké reakci ze strany armády coby zřejmě jediné fungující státní instituce. Ta se pak může pokusit o naprosté převzetí moci, likvidaci parlamentu coby kontrolní instituce a následovat může oblíbený způsob uklidnění problémů vnitřních – expanze do okolních států. Hypotetických scénářů se rýsuje hned několik – a realizovány mohou být třebas najednou.

Spojené arabské emiráty jako terč k útoku

     Jako ideální terč útoku se mohou jevit Spojené arabské emiráty. Malý dvoumilionový stát oplývající obrovským bohatstvím, které je trnem v oku mnoha náboženským fundamentalistům, kteří rádi toto bohatství spolu s civilním, světským stylem ve svých projevech kritizují a označují jej jako bezbožné, jdoucí proti duchu islámu. Na tuto rétoriku ostatně mohou slyšet i mnozí zde pracující zahraniční pracovníci, pocházející z chudých islámských zemí (Pákistán), tvořící 80% obyvatelstva. Tyto tendence mohou být posíleny současnou ekonomickou krizí, která Spojené arabské emiráty postihla s nečekanou intenzitou. Právě tito lidé, propuštění ze svých zaměstnání mohou se stát jakousi pátou kolonou, napomáhající přicházejícím jemenským vojskům, která zde mohou docílit překvapivě snadného vítězství. Navázat by mohla i anexe dalších malých států oblasti – především Ománu a Kataru. Celá tato operace i přes svou složitost by mohla proběhnout velice rychle, pokud by se navíc do dění zapojil Irán, pokoušející se o dominanci v této oblasti, který navíc již začal s Jemenem úzce spolupracovat. Došlo by tak k ovládnutí strategicky tolik významného Hormuzského průlivu a tím i celého Perského zálivu – tedy naplnění dávného snu Chomejního. Tento konflikt ostatně může pokračovat i dál.

Strategické umístění jemenského ostrova Socotra

     Díky strategicky umístěnému jemenskému ostrovu Socotra, jehož význam si uvědomili už kdysi Britové, může jemenské letectvo a příp. i námořnictvo poskytovat podporu různým pirátským skupinám, které zde již delší dobu úspěšně přepadávají obchodní lodi plující v této oblasti a proti nimž zatím světové společenství nedokázalo účinně zasáhnout. Pokud by došlo ke koordinaci těchto skupin, pocházejících zejména z bývalého Somálska, pokud by navíc dostaly patřičnou logistickou podporu, jejich akční rádius by rázem byl mnohem větší a mohly by dosáhnout naprosté kontroly oblasti, zvláště zapojilo-li by se do akce i oficiální jemenské a iránské námořnictvo. Je otázkou, zda a jak by dokázalo světové společenství takovouto situaci vyřešit.

Vojenské konflikty posledních let

     Vojenské konflikty posledních let přinesly některá překvapující zjištění. Ukázalo se, že přes určitou euforii ultramoderní technologie nic neřeší. Špičkově vybavená americká armáda nedokáže v Afghánistánu porazit jednotky Tálibánu, což jsou v podstatě obyčejní, nepříliš dobře vybavení pěšáci s kalašnikovy – zarážející fakt už vzhledem k tomu, že americká vojska jsou zde již osm let ( a nabízí se smutná paralela s někdejší sovětskou armádou, která v této zemi také válčila osm let, aby se nakonec s ostudou stáhla) I přes obrovské vojenské výdaje nedokáže současná proamerická vláda v Iráku porazit různé povstalecké bojůvky, které dokážou útočit i proti vládním budovám. Takže útok zdánlivě zastaralé, převážně ruskou a čínskou technikou vybavené, ale velmi početné jemenské armády by mohl být korunován úspěchem – i přes zdánlivou sílu a technologickou převahu malých arabských monarchií.

Rusko a Čína s Jemenem sympatizují

     DLze tuto situaci nějak vyřešit a je na čase nějak vojensky zasáhnout? A kdo by tento zásah měl provést – OSN, když dva zásadní členové Rady bezpečnosti, Rusko a Čína s Jemenem sympatizují – a většina států je ochotna nad mnohým přimhouřit oči? Spojené státy, „četník světa“, který jen těžko zvládá své angažmá v Afghánistánu a Iráku – a navíc se potýká s domácí ekonomickou krizí? A má vůbec někdo právo nějak vojensky zasahovat?

Zkušenosti s vojenskými zásahy jsou neblahé

     Zkušenosti s vojenskými zásahy posledních let jsou neblahé, mnohdy situaci spíš zhoršují, než aby ji napravovaly. Vyvolávají značný odpor v zemích, proti kterým je zasahováno, celá řada arabských intelektuálů např. klade oprávněnou otázku, proč se zasahovalo v Iráku a proč ne v Súdánu, proč nedostatek lidských práv vadí v případě jedné země a u druhé je benevolentně tolerován. K odporu proti takovýmto válkám a intervencím dochází i u obyvatelstva samotných intervenujících zemí, ať už z přirozených důvodů humanitních a pacifistických, tak i z důvodů ekonomických, kdy je poukazováno na obrovské výdaje s takovýmito akcemi spojené (což je dnes v době ekonomické krize obzvláště vyzdvihováno). Řešením by tedy bylo spíš takovýmto krizovým situacím předcházet. Nekompromisně dbát na dodržování základních lidských práv, kritizovat jejich absenci i u států, které jsou zdánlivě prozápadní a to i za situace, kdy se to na první pohled zdá jako netaktické. Podporovat každý stát, ve kterém jsou alespoň zárodky demokracie a demokratických institucí, podporovat každý rodící se prvek občanské společnosti. Právě takto Západ, euroatlantická civilizace může dokázat, že za svými hodnotami si stojí nejen slovy, ale i činy – praktickou, každodenní reálnou politikou.

 

Rubriky

Newsletter

Chcete-li být zdarma informováni o novinkách a článcích, vložte svůj e-mail.

POLITIKA.CZ POLITIKA.CZ Společensko politický online magazín

Politika.CZ Kontakt | RSS | Odkazy

Všechna práva vyhrazena. Bez souhlasu redakce je zakázáno kopírování a nedovolené šíření veškerého obsahu serveru!
Redakci můžete kontaktovat na email: politikacz@centrum.cz, nebo využít kontaktního formuláře.

ISSN 1803-6562